Je to přesně šest let, co jsem odjela na Erasmus do německého města Mainz (Mohuč). Místa, do kterého jsem se okamžitě zamilovala pro jeho klid, studentského ducha i romantická zákoutí u řeky či ve starém městě.
Je to menší město, které je přívětivé a útulné. „Utekla“ jsem tam, abych se nadechla po 25 letech v hektické, uspěchané a přeplněné Praze. Alespoň tak jsem Prahu tehdy vnímala. Chtěla jsem zkrátka nastartovat pozitivní změnu ve svém životě. A musím přiznat, že realita daleko předčila má očekávání. Především ve smyslu získávání životní inspirace a zkušeností. Stačí jen mít otevřené oči i srdce. A to já jsem rozhodně měla. Nasávala jsem zahraniční atmosféru plnými doušky a dychtila jsem po nových zážitcích, lidech, životních příbězích.
Jelikož jsem byla hodně akční již od počátku, vyrobila jsem si několik letáčků, které jsem rozvěsila na nástěnky. Díky prvnímu z nich jsem chtěla najít nové přátele. Hlásal, že jsem novinářka, která má ráda lidské příběhy. Pár lidí se skutečně ozvalo. Například Azad z Iránu, který ve své zemi pracoval jako novinář, psal proti režimu a byl tak několikrát kvůli svým článkům ve vězení.
Druhým inzerátem jsem nabízela doučování němčiny cizincům a třetí reklama cílila na majitele pejsků, které jsem chtěla venčit. Do toho jsem ještě plánovala navštěvovat přednášky psychologie, zkrátka nápadů jsem měla požehnaně!
Poznávala jsem skvělé lidi. Nejdůležitějším z nich byl Maročan Fouad. Seznámila jsem se s ním na party a ihned jsme si padli do oka. Brzy mne pozval na schůzku, ze které jsem rychle utekla! Ne proto, že by mi chtěl něco udělat, nýbrž na mne padla příšerná únava z předešlého dne, který jsem strávila na směně v pekařství, kde jsem byla asi od pěti ráno! Fouad zažil menší šok a bál se, že jsem utekla kvůli němu. Co ale začalo poněkud úsměvně, se rozvinulo v intenzivní a vřelé přátelství.
Víc o něm prozrazovat nebudu, jelikož bych vypustila až moc informací, na které se můžete těšit v mé připravované knize o lásce a bolestných zklamání.